@ Aneris 2003
TIZNIT:
V místě naší další zastávky na cestě - Tiznitu - je tzv. "modrý pramen" - místo, kde kdysi byl opravdu modrý pramen, ale už několik let už zde voda téměř není. Pramen se také nazývá Lalla Tiznit - podle patronky města - prostitutky, která přišla do Tiznitu, aby se kála za své hříchy a stala se z ní tak svatá žena - tzv. marabouta. Na místě, kde se usídlila, vytryskl právě tento pramen. Na památku modrého pramene má spousta domů v tiznitské medině krásně modré dveře.
Tiznit je také město stříbra - prodává se tady neuvěřitelné množství stříbrných šperků, které vyrábí berbeři v poušti a za potraviny, velbloudy, osly a všechno ostatní, co v poušti nemají, je vyměňují na trzích s místními obchodníky. Hlavně na každotýdenním sobotním trhu v blízkém Guelminu.
K městu Tiznit se také váže náš zážitek s místními samozvanými průvodci a šikovnými berberskými obchodníky. Jak už jsem psala výše, do Tiznitu jsme přijely s prázdnou nádrží, takže ihned po natankování jsme zastavily za městskými hradbami, že si odpočneme a načerpáme nové síly. A tu kde se vzal, tu se vzal, na kozím dechu (malá motorka ála babeta, na které v Maroku jezdí spousta lidí) přijel mladý Arab. Vyptal se, odkud jsme, a když zjistil, že z České republiky, tak prý jaká náhoda - jeho bratr prý studuje v Praze vysokou školu! Tak jsem se ho zavčas vyptala, jak se s Tiznitu vymotáme směrem na Agadir, po jeho radě jsme ho hodlaly dle místního bontónu odměnit bakšišem, ale on se začal bránit, že to v žádném případě, že je student a že jestli chceme, tak nás provede po Tiznitu. Tak jsme mu skočily na lep (snad to lze připsat naší únavě z cesty) a vyrazili jsme. Provedl nás po křivolakých uličkách tiznitské mediny, ukázal nám modrý pramen, starou mešitu a najednou jsme byly v obchodě se stříbrem, kde nás srdečně vítal majitel - berber. Ten nám povykládal další historky o českých novinářích, kteří o něm a jeho rodině, která v poušti vyrábí stříbrné šperky, psali v českém časopise. Dokonce nám ho ukázal - bylo to jedno staré číslo magazínu o cestování Sezóna.
A pak začal tradiční rituál, kterým si projde snad každý návštěvník Maroka.
Prvním krokem obchodníka je navodit příjemnou atmosféru. Z tímto účelem jsme byly posazeny do koutku obchodu vystlaného koberci (samozřejmě jsme se tam hrnuly obuté, takže nám bylo taktně připomenuto, že se máme zout), byl nám podán velice dobrý mátový čaj a náš berber v modrém hábitu začal po zemi rozkládat spustu různých cetek.
To je druhá fáze - před nás jsou pokládány nejrůznější typy stříbrných šperků, samozřejmě každý s patřičnou historkou, odkud pochází, kdo jej dělal, k čemu šperk slouží, kdo a jak jej nosí, jak se dostal až do této prodejny v Tiznitu... Musím přiznat, že to bylo zajímavé, i když jsme v tu dobu už měly dost nahnáno.
Před třetí a poslední fází - prodejem - je nám opět nabídnut další šálek horkého čaje, čímž je zajištěn dostatečný čas pro smlouvání. Berber se ptá, které ze šperků se nám líbí - ty prý máme dát stranou na kovovou misku a až budeme mít vybráno, že nám řekne ceny. A že prý nemusíme mít obavy, můžeme platit v dirhamech, ale i v dolarech nebo euro (resp. jak Maročané komolí "oro"). A pokud nemáme dostatečnou hotovost, přijímá i platební karty... Protože nám bylo jasné, že bez nákupu nevyvázneme, vybraly jsme pár kousků, které se nám zdály být cenově přijatelné a daly je na onu misku. Berber začal polemizovat o cenách. V duchu sice oceňujeme dokonale promyšlenou taktiku marockých obchodníků, ale přece jenom bychom byly radši někde jinde. Dalších 10 minut se nás berber snaží přesvědčit o tom, že ceny, které nám nabízí, jsou při kvalitě a ruční práci odvedené na špercích skoro směšné. Začínáme tady smlouvat o dvou kouscích - náramku a prstýnku. Po dlouhém smlouvání, psaní částek do berberova bloku, jejich následném škrtání a psaní nových - nižších, jsme se dohodli na ceně. Berber si skoro trhá vlasy z hlavy, jako bychom zapříčinily, že příští měsíc nebude mít on a celá jeho rodina co jíst, ale prodává... Na úplný závěr nás žádá, abychom mu k té nízké částce, kterou jsme zaplatily (pro Vaši informaci to bylo 500 dirhamů), přidaly něco českého. Koukáme na sebe a vytahujeme z batohu balení zlatých oplatek Opavia. Nezdál se tím být moc nadšen (asi měl zálusk na hodinky nebo něco podobně cenného), ale hlavně že už můžeme jít.
Opouštíme tedy krámek a opět se k nám přidává náš samozvaný student - průvodce, který po celou tu dobu polehával v krámku a v poklidu pokuřoval z vodní dýmky. Hned začal s vyptáváním, co jsme koupily, kolik jsme za to berberovi daly a pak se vytasil s tím, že benzín do jeho motorky je drahý a že bychom mu měly něco přispět. To už mě (naštvanou tím, že jsme se tak nechaly obalamutit) dorazilo, tak jsem vytáhla peněženku, ve které jsme nosily zvlášť drobné mince (to ale domorodcům nemusím říkat, že...) a podávám mu dva poslední dirhamy, které tam byly se slovy, že to jsou poslední peníze, které máme. Tvářil se kysele, ale nakonec ať mu prý tedy dáme něco českého. Tak jsme ho obdarovaly posledním zbytkem zásob na dnešní cestu - balíčkem bonbónů, poděkovaly mu za ochotu a odfrčely autem pryč. Celou cestu až do Agadiru jsme se smály naší blbosti, ale nelitovaly jsme... Bylo to jak vystřižené z tisíce a jedné noci;-)
